Odezva byla nad očekávání dobrá. Kurz se zaplnil dřív, než jsem stačila vytisknout přihlášky. Sešla se silná a zajímavá skupina a práce, tvorba, dobrodružná cesta sebepoznání a společného sdílení životních témat a příběhů začala. Začala opravdu naplno a dynamicky k mé upřímné radosti a spokojenosti.
Po prvním měsíci, tedy de facto hned po první lekci jsem ovšem bdržela email, který mě nejen překvapil, ale vyvolal ve mně navíc velmi smíšené pocity. Manažerka jedné nejmenované české divadelní umělkyně, která se zabývá stejně jako já autorským divadlem, navíc jak sama deklaruje s duchovním přesahem, mě v emailu zdvořile ale důrazně upozorňovala, že neoprávněně používám slovní spojení "léčivé divadlo". Dále už musím citovat: "Toto slovní spojení máme chráněno ochrannou známkou u ÚŘADU PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ pod číslem: ... Věříme, že pro svou činnost, které si vážíme, najdete jiný název, který nebude obsahovat toto slovní spojení." Čtu to znovu a mnu si oči, zda se mi to nezdá. Ale text na monitoru je stále stejný. Myslela jsem, že už mě v naší české zemi jen tak něco nepřekvapí, ale přiznávám, že sedím v němém úžasu. Jak si někdo, kdo ve svém tak hlubokém a ušlechtilém programu nabízí divákům setkání se svou duší, úvod do nadsmyslového poznání a léčivou sílu pro fyzické tělo může myslet, že může vlastnit slovní spojení a koupit si patent na "léčivé divadlo"? Emoce se rozjíždění naplno, premenstruační fáze cyklu, ve které se právě nacházím, to ještě umocňuje. Bože, to snad není pravda?! Jak může být někdo tak omezený, vždyť je to v protikladu s tím, co ta ženská hlásá! Pak se ve mně zvedne vlna odporu. Právo na to dělat léčivé divadlo nebo cokoliv léčivého má přece každý člověk! Tedy i já. Klikám na tlačítko Odpovědět a před očima se mi začíná dělat rudo... Uvědomím si to a vzpomenu si na jeden seminář o zvládání vzteku. Místo psaní důrazné odpovědi začínám počítat do deseti. Po desítce odkládám email na druhý den. Ráno moudřejší večera, vzpomenu si na další moudrou poučku. Druhý den, vyprávím o své zkušenosti přátelům, abych si ulevila od emocí, které to ve mně stále vzbuzuje a získala odstup. A také proto, abych si poslechla nezaujatý pohled zvenčí. Všichni souhlasí s tím, že je to absurdní a rozpoutává se debata o tom, že spousta léčitelů a terapeutů jsou vlastně podvodníci. Tímto směrem se ubírat nechci, a přistihuji se, jak obhajuji zmíněnou paní umělkyni s tím, že si nepochybuji o jejím upřímném záměru pro to, co dělá. Podle mě jde jen o omezenost, o nevědomost snad... Emoce se postupně rozpouštějí a odtékají ze mě. Začínám se uklidňovat a uvažovat, co s tím. Padá návrh změnit slovní spojení v názvu mého kurzu na "divadlo léčivé", pak to prý je nepostižitelné. Uvědomuji si ale, jaká je to blbost, a také že já nechci s nikým bojovat ani se přetahovat o "léčivost toho, co dělám". Zároveň si ale uvědomuji, že pokud název rychle neopravím, slušná ale důrazná paní managerka na mě zřejmě poštve ten ÚŘAD PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ. Znovu to ve mě začíná bublat. Ale to mé divadlo je také léčivé, tak proč by to nemohlo mít v názvu proboha? Copak je léčivé divadlo průmysl, na který může mít někdo patent?? Kamarádka mi odpovídá za mě: Pro pani nezmíněnou umělkyni a její manažerku očividně ano. Přemýšlím, co mám dělat. Nechávám to téma v sobě převalovat druhý, třetí den a sleduji své reakce. Proč se mě to vůbec tak dotklo? Protože někdo si přivlastňuje právo, které patří všem. Ale to bych musela být naštvaná na celý svět, odpovídám si vzápětí. Souhlasím. Dobrá. Tak co dál? Irituje mě, že to udělal někdo, kdo se prezentuje jako duchovní učitel, průvodce, léčitel... No a? Odpovídá suše můj vnitřní hlas. Strohost odpovědi mi otevírá oči. Ano, uznávám pokorně, je to jedno. Ať si paní koupí patent na léčivé divadlo, je to její iluze a její snaha vlastnit nevlastnitelné totiž patent na léčivost divadla. Konečně se tomu směju. Teprve nyní s odstupem pár dnů a po uklidnění dotčeného ega vidím absurditu naplno z výšky ptačí perspektivy a směju se jak blázen. Setřu slzy smíchu, které s sebou odnesly i zbytky záště a pocitu křivdy, a s úlevou si uvědomuji svoji situaci. Ano, já nemusím mít v názvu slovní spojení "léčivé divadlo", stačí mi, že to co dělám, léčivé je. Stačí mi sledovat, jak se znavení, ztrápení, uzavření, nepochopení, nejistí a různě zranění muži a ženy před mýma očima uvolňují, otevírají, ulevují si a začínají zářit, usmívat se, být sami sebou. To mi stačí. To mi nikdo nevezme, ani paní cizí managerka, ani ÚŘAD PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ. A to je opravdová krása, bohatství a spravedlnost. Usínám klidným spánkem bez patentu na léčivé divadlo a těším se na další lekci.
